KAPITOLA 04 Svazáci v procesu transformace

4.1  Ústavní zákon č.497/1990 Sb., a Svaz  mladých  (Socialistický svaz mládeže)

       Socialistický svaz mládeže, přetransformovaný v lednu 1990 na Svaz mladých (SM), nezůstal po listopadu 1989 pasivní organizací a velice brzy zvolil svoji taktiku proti nastávajícím a předpokládaným změnám ve společnosti. Prakticky se zaktivizoval na samém počátku sametové revoluce.

       Prvním krokem byla změna názvu organizace. Porovnáme-li starý název SSM s novým SM, vidíme, že v názvu viditelně vypadlo jedno “S“. Evidentně bylo vypuštěno slovo socialistický a to nekrátce potom, kdy nový president musel ještě slibovat věrnost Československé socialistické republice.

       Svaz mladých nebyl ani novou, ani starou organizací, byl tzv. pokračovatelem, na kterého přešla veškerá práva a povinnosti SSM. Staré struktury se stáhly z čelných funkcí a na jejich místa nastoupila druhá garnitura. Předsedou FKC SM (federálního koordinačního centra) se stal Martin Ulčák z pražské organizace a předsedou RKC SM (republikového koordinačního centra) Jiří Raška ze severomoravského regionu.

       V roce 1990, při příležitosti “únorového vítězství“, prohlásil Václav Havel, že spravedlnosti bude učiněno zadost a viníci trestu neuniknou. Tato závažná slova presidenta republiky jistě vedla prominenty minulého režimu k opatrnosti, neboť jejich bývalé jistoty, zdálo se, znejistěly. Nicméně krátce předtím vyšlo v lednu v Lidové demokracii, jako “varovné upozornění“, jakési desatero, které bylo určeno pro všechny komunistické funkcionáře, ve kterém anonymní autoři radili, jak se mají komunisté v nové době chovat a plíživým způsobem ovlivňovat chod dějin. Hlavním jejich úkolem bylo udržet se maximálně ve významných pozicích, především v hospodářské sféře, pronikat osobně, případně prostřednictvím jejich nohsledů nebo druhé garnitury, do všech nově se vytvářejících organizací a tam získávat potřebný vliv. Historie ukázala, že se toto desatero neminulo účinkem a že i Svaz mladých se jím po celou dobu řídil.

       Mnohokráte jsem slyšel z úst nových vůdců SM, že to byli vlastně oni, kteří dali popud k 17. listopadu a že to byla pražská organizace SSM, která uspořádala meeting na Albertově. Je možné, že dali jakýsi impuls k pietnímu shromáždění. Režie však byla zcela jinde, ale už vůbec ti hoši nestáli v prvních řadách na Národní třídě proti bílým přilbám, červeným baretům, těžkooděncům a jejich technice.

       Je nutné toto vše si připomenout. Lépe tím pochopíme nehoráznou drzost, s jakou “svazáci“ v letech 1990-92 přistoupili k plnění povinností, které plynuly z nově přijatých zákonů. Ústavnímu zákonu a jeho rozboru je věnována celá předchozí kapitola, takže postup Svazu mladých je možné porovnávat i z hlediska toho, jak se chovala poražená svazácká elita. Bohužel jim to svoboda a demokracie umožnily. Za totality by je zašili a nikdo by se s nimi nepáral. Stačí si jenom připomenout, jak se v 2.polovině 70-tých let zacházelo se signatáři CHARTY 77.

       Postup svazáků dokumentuji na třech případech, které jednoznačně dokladují, že tento jejich postup byl na mezi zákona a že poražená strana velice rychle vystrčila svoje růžky, aniž by se jejím aktérům cokoliv stalo.

4.2  Dopis presidentu republiky

       Projev Václava Havla v únoru 1990 zůstal v úrovni proklamace, a protože se s bossi totalitního režimu nic nedělo, dospěli i lídři Svazu mladých k závěru, že mohou přejít do útoku, aniž by riskovali svoji existenci. V srpnu 1990 porušili zák.opatř.č.177/1990 Sb., a v rozporu s jeho ustanovením v bodě 1 § 1 zrušili Středočeskou správu účelových zařízení a část majetku převedli na RKC SM a zbylou část na Středočeskou správu účelových zařízení. V té první části byly i některé lukrativní nemovitosti, se kterými začali čachrovat a propírat špinavé peníze. Doklady o těchto čachrech se pochopitelně dochovaly. Majetkovými podvody se zabývaly v roce 1993 orgány činné v trestním řízení. Po osmi měsících došly však k závěru, že se nic protiprávního nedělo, jak by se také dít mělo, a věc odložily. Případ uzavřela Policie ČR pro Prahu 10 usnes. čj.: ČVS: OVV-4167/93 dne 25.10.1993. Případ řešil vyšetřovatel pan Sandanus, právník v hodnosti majora a případ uzavřel slovy, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Tento muž v té době zcela určitě patřil do jiného zařízení než na Policii ČR, neboť případ hodnotil k ústavnímu zákonu o komunistickém majetku a toho se uvedené nemovitosti skutečně netýkaly, takže mohl konstatovat, že zákon porušen nebyl. V daném případě se však naskýtá otázka, zda to tehdy byla úmyslně rafinovaná chyba, anebo, zda šlo o  nepodařený vtip nebo o profesní deformaci. Major Sandanus v usnesení skutečně cituje ústav.zák.č.496/1990 Sb., o navrácení majetku KSČ, takže vůbec nepoznal rozdíl obou zákonů. Proč asi ? Tak závažné chyby by se snad nedopustil ani žák obecné školy.

       Rok 1990 a první pololetí 1991 naplňovala ve společnosti hesla, jako např.“nejsme jako oni“, proto mohla začít narůstat sebejistota prominentů minulého režimu a tak i novým svazáckým vůdcům se otevřel určitý prostor pro jistou občanskou neposlušnost. Dopisem se nemusí nic zkazit, řekli si staronoví svazáci, a tak se rozhodli atakovat nejvyšší činitele federálního státu. Ve stejném znění poslali dne 22.7.1991 následující dopisy vysokým státním činitelům a i některým ministrům federální vlády. Tady je kompletní znění dopisu:

Vážený pane presidente,

       Obracíme se na Vás v souvislosti s „navrácením majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky“ ve smyslu ústavního zákona č.497/1990 Sb.

       Již před přijetím zmíněného zákona jsme navrhovali, aby podstatná část majetku Svazu mladých byla rozdělena mezi ostatní dětské a mládežnické organizace, o čemž jsme písemně informovali příslušné státní orgány a instituce i Vás, vážený pane presidente. Na naše iniciativy však nebyl brán zřetel a otázka uvedeného majetku byla řešena cestou ústavního zákona č.497/1990 Sb.

       Tuto formu jsme nepovažovali za vhodnou, ale naše připomínky nebyly akceptovány. Navíc je zřejmé, že poslanci FS ČSFR rozhodli o celém problému, aniž by byli objektivně a včas informováni. Přijatý ústavní zákon jsme po obsahové i formální stránce považovali nejen za nevhodný, ale měli jsme též pochybnosti o souladu této normy s mezinárodními úmluvami, kterými je náš stát vázán.

       Dne 9.ledna t.r. přijalo FS ČSFR ústavní zákon č.23/1991 Sb., kterým se uvozuje „Listina základních práv a svobod“ (dále jen Listina). Z tohoto ústavního zákona je zřejmé, že i v případě, že byl ústavní zákon č.497/1990 Sb. do té doby platný, je ustanovením § 1,odst.1 spolu s ust. § 6 ústavního zákona č.23/1991 Sb. uloženo do 31.12.1991 uvést i ústavní zákon č.497/1990 Sb. do souladu s Listinou. Rozpor je zejména mezi ustanoveními §1 a §2, odst.1 a 4 ústavního zákona č.497/1990 Sb. a ust.čl.4, odst.3 a čl.11,odst.1 a 4 Listiny

       Striktní požadavek §1,odst.1 ústavního zákona uvozujícího Listinu na soulad a používání všech zákonů, vč. ústavních, s Listinou, však nemá odklad účinnosti a je tedy v plném rozsahu účinný od 8.2. t.r.

       K tomuto dni mělo být ve smyslu uvedeného ústavního zákona předávání majetku Svazu mladých zastaveno. Současně Vám avizujeme, že budeme požadovat vrácení majetku případně vydaného Svazem mladých po 7.2.1991, a to na všech úrovních, pro rozpor s ústavním zákonem č.23/1991 Sb.

       Zároveň jsme nuceni Vám oznámit, že pokud by náš názor, uvedený v tomto dopise, stát nesdílel a pokračoval v konfiskaci našeho majetku, obrátíme se na příslušné československé nebo nadnárodní instituce.

       Obdobný dopis zasíláme rovněž příslušným federálním ústavním a vládním činitelům. S pozdravem

                                                                                                                         Martin   U l č á k

Vážený pan  Václav    H a v e l

p r e s i d e n t    Č S F R

     Nevím, zda na tyto dopisy zazněla z jednotlivých míst nějaká reakce nebo odezva. Pokud nějaká byla, tak musela vyznívat do ztracena, protože o tomto svazáckém nátlaku  kompetentní místa mlčela. Především měli být informováni zmocněnci federální vlády, kteří působili od ledna 1991 na orgánech, podnicích, hospodářských a účelových zařízeních SM v rámci realizace ústav.zák.č.497/1990 Sb., O tomto dopise mne neinformoval ani sám Martin Ulčák, přestože jsem byl zmocněncem na FKC SM. K dopisu jsem se dostal podstatně později a to v době, kdy jsem jako ředitel zvláštního odboru na Ministerstvu pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR (MHPR ČR)  přebíral od zmocněnců vlády ČSFR podniky, hospodářská a účelová zařízení SM do kompetence ministerstva. Skutečností bylo, že předání tohoto majetku proběhlo v intencích ústavního zákona bez odporu svazáků a ministerstvo převzalo tyto podniky a zařízení ve funkci jejich zakladatele bez jakýchkoliv obstrukcí ze strany Svazu mladých. Je však v tomto případě  nutno poukázat na fakt, že v rozborech ústav.zák.č.497/1990/Sb., nikdo z právních znalců nepoukázal na rozpor tohoto zákona s ostatními československými právními normami včetně norem nadnárodních.

4.3  Ústavní stížnost

       Uplynulo půl roku od dopisu presidentu republiky a nic se nedělo, nikdo nebyl za odpor proti ústavnímu zákonu popotahován nebo dokonce vzat k zodpovědnosti. A tak, jak s jídlem roste chuť, tak i svazáci přistoupili k dalšímu nátlaku. Dne 21.1.1992 zaslali Ústavnímu soudu ČSFR, Joštova 8, 600 00 Brno ústavní stížnost proti opatřením a jiným zásahům orgánů veřejné moci, jimiž jsou porušována základní práva a svobody Svazu mladých. Tento dokument je značně obsáhlý a obsahuje 13 stran. Proto z něho uvádím jenom to podstatné. Ve své rétorice se však nijak neodchyluje od dopisů zaslaných ústavním činitelům. Stížnost je formulována takto:

       Navrhovatel Svaz mladých, zastoupený předsedou Federálního koordinačního centra Ing. Martinem Ulčákem, procesně zastoupený Doc.JUDr Janem Křížem, advokátem v Praze 2, U tržnice 6,  podává ústavní stížnost ve smyslu článku 6 ústavního zákona č.91/1991 Sb., proti opatřením a jiným zásahům orgánů veřejné moci, jimiž jsou porušována základní práva a svobody navrhovatele zaručená ústavním zákonem č.100/1960 Sb., Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů, ústavním zákonem č.23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR,  Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami ratifikovanými Českou a Slovenskou Federativní Republikou.

       Dále stížnost pokračuje: „Opatření a jiné zásahy orgánů veřejné moci způsobily a nadále způsobuji navrhovateli majetkové újmy, jejichž rozsah navrhovatel ke dni odeslání ústavní stížnosti Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky odhaduje na 3 mld.Kč.“

       Po takto formulované stížnosti následuje odůvodnění, z něhož uvádím podstatné důvody,  které přepisuji takto:

·            na rozdíl od KSČ nebyl SSM institucí vládnoucí, přičemž tady byly i politické strany  sdružené v Národní frontě a ty stejně jako SSM „dobrovolně“ uznávaly vedoucí úlohu KSČ a navíc se přímo na vládě prostřednictvím svých ministrů podílely a těm nikdo majetek nekonfiskuje

·            zákon hovoří o navrácení majetku lidu ČSFR a tím zakládá fikci, že SSM nějaký majetek lidu vzal, Svaz však nabyl majetek poctivou cestou a to zhruba z 1/3 příspěvky svých členů, z 1/3 svou hospodářskou činností a prací svých členů a z 1/3 státními         příspěvky, což lze doložit písemnými materiály

·            SSM  nepožíval jiných neoprávněných výhod než jiné politické strany a společenské organizace sdružené v bývalé Národní frontě, přitom při přidělování majetku či dotací státem o těchto věcech nerozhodoval

·            pochybnosti budí i to, zda ústavní zákon zabavuje majetek SSM ve veřejném zájmu, majetek SSM, nyní SM, patřil dětem a mládeži a byl mladými lidmi užíván, tento majetek je nyní mládeži odebrán, přičemž je v současné době využíván podnikateli

·            v dalším jsou vyjmenovány desítky paragrafů a zákonů, se kterými je ústavní zákon v rozporu

       Ústavní stížnost předali zástupci SM na jednání dne 31.3.1992 a osobně si ji převzala Eliška Marková, právnička, která byla zmocněnkyní předsedy vlády ČR Petra Pitharta pro převzetí majetku SSM. Bylo by jistě zajímavé vědět, jak bylo se stížností naloženo. Bohužel v této věci nemám potřebné informace, jistě se jí musel Ústavní soud nějak zabývat.

       Další postup o předání majetku FKC SM, jako ústředního orgánu svazáků, jsem popsal ve zprávě, kterou jsem dne 7.10.1992 předal jako přílohu dopisu Václavu Klausovi (dopis uveden v kapitole I) a následně i Karlu Dybovi. Příslušnou část zprávy z dopisu cituji doslovně:

       „Celková hodnota majetku bývalého ÚV SSM, kterou je FKC SM povinno předat státu, činí 143 611,3 tis.Kč. Zvláštní položku tvoří majetek bývalého ÚV SSM v zahraničí v hodnotě 2 496,0 tis.Kč.

       Předání majetku FKC SM do České republiky bylo písemně požadováno dne 10.2.1992. Součástí tohoto dokumentu je i stanovisko předsedy FKC SM Martina Ulčáka ze dne 9.4.1992,  podle kterého nehodlá majetek vydat vzhledem k údajné kolizi ústav.zák. č.497/1990 Sb., s právními normami vyšší síly. MHPR ČR informovalo o tomto stanovisku FKC SM Komisy vlády pro dohled nad převzetím a pro rozdělení majetku bývalého SSM. Dále MHPR ČR konzultovalo věc dne 24.2.1992 u Nejvyššího soudu ČSFR. Výsledek jednání nevyzněl jednoznačně pro okamžité zahájení soudního vymáhání. Z tohoto důvodu byly provedeny konzultace v předsednictvu ČNR a předsednictvu vlády ČR. Ministr MHPR ČR pověřil řešením sporu odbor legislativně-právní ministerstva. Na základě těchto skutečností se konala dvě  jednání na FKC SM ve dnech 31.3 a 9.4.1992. Na těchto jednáních obě strany předložily argumenty k ústav.zák. č.497/1990 Sb., a k ostatním předpisům vydaných jako vládní usnesení. Přitom zástupci SM upřesnili svoje stanovisko k vydání majetku a odmítli vydat finanční prostředky ve výši 101 151,0 tis.Kč a 82.456,35 USD. Na jednání dne 31.3.1992 předali dále ústavní stížnost, kterou zaslali Ústavnímu soudu dne 21.1.1992.

       MHPR ČR vymáhá vydání finančních prostředků soudní cestou u Obvodního soudu pro Prahu 1 podáním žaloby č.j. 518304/92-77 ze dne 8.6.1992. Žaloba je podána za celou Federaci, slovenská strana zmocnila MHPR ČR k jednání i za Nadaci dětí a mládeže Slovenské republiky. Žaloba byla odeslána dne 12.6.1992, datum soudního jednání nebyl, ke dni zpracování této zprávy, dosud stanoven.

       Podle usnesení vlády ČSFR č.430/1991 dohledává majetek bývalého ÚV SSM v zahraničí Federální ministerstvo zahraničních věcí ve spolupráci s Federálním ministerstvem financí. Dohledání majetku není zatím ukončeno.“

4.4  Federální kongres Svazu mladých ve dnech 25-26.1.1992

       Dopisy ústavním činitelům (viz odd.4.2) a ústavní stížnost (viz odd.4.3) byly jakýmisi slovními hrátkami mezi svazáky a výkonnou mocí po listopadu 1989. Určitě šlo o společensky závažnou věc, ke které by nemuselo dojít, kdyby soudní moc trestala zločince v duchu slov Alexandra Solženicyna (viz odd.3.2) . Takto benevolentně však již nelze vůbec hodnotit některé závěry na kongresu SM, který se konal ve dnech 25-26.1.1992 v kongresovém sálu hotelu Belarie v Hradci nad Moravicí. Kongres přijal mimo jiná i tato usnesení:

B/2  schvaluje zprávu FKC SM o postupu při realizaci ústav.zák.č.497/1990 Sb.

B/3  schvaluje podání stížnosti k Ústavnímu soudu do konce ledna 1992 v souvislosti s ústav.zák.č.497/1990 Sb.

C/1 konstatuje, že v souladu s ústav.zák.č.23/1991 Sb., kterým se uvádí Listina základních práv a svobod neměl být ústav.zák.č.497/1990 Sb., o vrácení majetku  SSM  lidu ČSFR realizovaný po 7.2.1991 a jeho účinnost zanikla k 31.12.1991. Na základě těchto skutečností druhý celostátní kongres SM konstatuje, že ústav.zák. č.497/1990 Sb., byl ze strany SM splněn

D/1 ukládá FKC SM převést zůstatky (viz bod F) zrušených účelových fondů na běžný účet FKC SM, příp. ostatních orgánů a organizačních složek s právní subjektivitou

D/3 ukládá všem orgánům a organizačním složkám SM v ČSFR vymáhat všechny prostředky odevzdané státu v rozporu s ústavními zák.č.497/1990 Sb. a 23/1991 Sb.

E/1 zplnomocňuje FKC SM disponovat s prostředky ze zrušených fondů soustředěných na běžném účtu FKC SM ve prospěch organizace

F/1 ruší všechny účelové fondy orgánů a organizačních složek SM.

(Usnesení kongresu zpracovala pracovní komise, zvolená ve složení Peter Marza, Aleš Nečas, Ján Gasper a Alena Michalová. )

        Kolektivní rozhodnutí je nejlepší ochranou před osobní zodpovědností. Tlustě vytištěná usnesení lze totiž kvalifikovat ve vztahu k trestní odpovědnosti jako porušení zákona. Nikdo se tím v té době ale nezabýval, přestože RKC SM (nevím proč republikové a nikoliv federální) předalo kongresové usnesení dne 25.2.1992 Ministerstvu státní  kontroly ČR (MSK ČR). Toto ministerstvo o věci neinformovalo ani Komisi vlády ČR a bylo to právě toto ministerstvo, které mělo v kompetenci takováto porušení zákonů šetřit. Můj odbor na MHPR ČR věc neřešil, neboť podniky, hospodářská a účelová zařízení v účetní hodnotě 1 807 mil.Kč převedli zmocněnci, jmenovaní federální vládou, na ministerstvo v termínu k 31.3.1992, a to bez odporu FKC SM. Zůstal k řešení majetek vlastního FKC SM a RKC SM. Na FKC SM byla dne 12.6.1992 podána žaloba a RKC SM  mělo být řešeno následně. O způsobu tohoto řešení jsem byl dohodnut s náměstkem FMF Jaroslavem Jurečkou, ale k tomu již nedošlo, neboť pro rozpory mezi mnou a Komisí vlády ČR jsem byl po volbách v červnu 1992 z  procesu vyšachován.

       Zůstává zodpovědět otázku položenou na konci v předešlé kapitole a to zaplatil-li či nezaplatil-li Svaz mladých ?

       Žaloba byla podána 12.6.1992 a rozsudek, v té věci vydaný 28.11.1996, nabyl právní moci 20.12.1996. Mezi oběma daty uplynuly 4 roky 6 měsíců a 8 dní, doba dostatečně dlouhá , aby celá věc zapadla. Během té doby se Svaz mladých prakticky samo rozprášil, peníze byly v každém případě vytunelovány a je možné, že skončily na osobních kontech, neboť celá řada tehdejších funkcionářů SM, včetně Martina Ulčáka, se stala významnými podnikateli nebo expertními poradci vlivných politiků. Tak se i zde naplnilo heslo Václava Klause, že trh je všemocný a zda jsou peníze čisté, či špinavé, na tom zase tak moc nezáleží.

       A tak tady opět bývalí svazáčtí bossové zabodovali. Na celém případu je však nejsmutnější ta věc, že orgány činné v trestním řízení, podobně jako v roce 1993 Policie ČR na Praze 10 případ protiprávního nakládání s nemovitostmi odložila (viz odst.4.2), i zde se správa hl.m.Prahy Policie ČR  předvedla v plné své kráse, kdy moje komplexní oznámení z března 1998 ze spáchání trestného činu na majetku bývalého SSM, definitivně odložila dne 31.ledna 2003. K tomu však podrobněji v jiné kapitole.