KAPITOLA 10 Úvaha o jednom slově

10.1  Podvodníci světového kalibru

   Než se dostanu ke zhodnocení nečekané nabídky, uvedené na konci minulé kapitoly, musím se vrátit k jednomu rozhovoru,  který jsem vedl  s  jednou  osobou, vysoce postavenou v exekutivě ve Federaci a i nadále činnou po roce 1992 v samostatné České republice. Bylo to v roce 1994, seděli jsme v kavárně na Staroměstském náměstí a hovořili o evidentně negativních dopadech transformačního procesu na majetku bývalého SSM, který podle usnes.vlády ČR čís.598/1992 spolky obchodní společnosti. Záměrně mluvím o osobě bez udání o koho šlo, muže či dámu, neboť nechci tuto osobu do následující informace zatahovat. To, že šlo o usnesení vlády ČR na hraně zákona, jsme diskutovali již několikrát před tím, takže rozhovor se nasměroval poněkud na jiné téma, tentokráte na dilema, komu měla tato transformace přinést užitek, neboli, jak někteří z nich říkali, „dobrej rejž“. Odpověď, kterou jsem dostal, byla pro mě docela nečekaná. Zněla, nebuďte naivní, vždyť celá ta komedie má sloužit i jako dar pro jednu nejmenovanou politickou stranu. Oponoval jsem, že se mi to zdá za uši přitažené, ale ona osoba se jen pousmála a dodala, vždyť dobře víte, kdo proti Vám stál v červnu 1992 a kdo zařídil, abyste byl z procesu vyšachován. Byli to bývalí partajníci KSČ, někteří z nich dokonce činní v Lidových milicích. Tito lidé po volbách v červnu 1992 podvrhli vládě ČR návrh na založení obchodních společností, přičemž dávno před tím naskákali do oné nejmenované politické strany. Časem se ukázalo, že tato úvaha, či domněnka, nemusela být daleko od pravdy. O tom nás ona strana zcela průkazně již několikrát přesvědčila.   

   Časy se mění, vlády se střídají, jednou je u vesla ten, po druhé zase ten druhý, uzavírají se různé koalice, opoziční smlouvy, tajné dohody na hradech a zámcích, lid si utahuje opasky a krade se vesele dál. A tak, když se vrátím ke kauze „ŽÁK a spol.“, kdy tito aktéři od konce minulého století kopali za druhou nejmenovanou politickou stranu, nemohu se zbavit úvahy, že ty prachy získané z nezákonně provedených prodejů, měly také uspokojovat potřeby té druhé nejmenované strany, která se sem tam utápí ve stamilionových dluzích. Proto se možná ty soudy vlečou a vlečou a hledají se důvody, jak to všechno zahrát nenápadně do autu a naplnit tak přísloví „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Pavel Žák byl obviněn, že zdefraudoval 220 mil.Kč, to ovšem byl rozdíl mezi cenou získanou prodejem a úředními odhady, tržní hodnota tohoto majetku však mohla být určitě vyšší. To je zcela reálně vidět na uvedeném případu hotelu BELARIA.

   Pokud se zamyslíme nad skutečností, že se určitá část majetku bývalého SSM, v zásadě nepatrná hodnota ve srovnání s jinými privatizačními zlodějnami, stala nebo se měla stát předmětem jakéhosi sportovního zápolení o prachy mezi nejmenovanými politickými stranami nebo džobem a „rejžem“ zlodějů těmito stranami chráněnými,  místo, aby z toho profitovaly děti a mládež, nemůžeme jinak, než se zamyslet nad skutečností, proč tomu tak je a komu dáváme ve volbách svoje hlasy a ti námi zvolení dávají zase své hlasy těm šéfům nad nimi. Bohužel neustále posloucháme kolem sebe nářky a kritiky na ty lotry a gaunery nahoře, ale ještě jsem neslyšel kritiku na nás dole, Platí totiž přísloví, že lid si volí takovou vládu, kterou si sám zaslouží. Možná, že výběr je  ztížen i tím, že z těch zhruba třiceti stran a různých hnutí, které se ve volbách perou o přízeň lidu, není prakticky žádná, kde by neseděli různí podtržníci, hajzlové, gauneři a podvodníci světového kalibru nebo také přebíhači, kterým jde pouze o koryta a moc, místo pořádku a spravedlnosti pro normální lid. A tak nezbývá než to, abychom se i my zamysleli nad naší odpovědností a povinnostmi nás občanů vůči společnosti,  přiznali svůj podíl a pokusili jsme se hledat řešení, jak z toho marasmu ven.

   I v kauze majetku bývalého SSM si musí sami mládežnické organizace, především jejich špičkoví vedoucí, sáhnout do svého svědomí, jak se v létech 1992-93 k problému postavili a zda nezalezli zbytečně někam do kouta před mocipány. Částečně jsem se o tom již zmínil v kap.VIII, odd.8.2. V té době mohli využít nejen své autority, ale i podpory různých důležitých institucí. Např. kancelář presidenta republiky byla dostatečně o podvodné transformaci informována, kancléř Ivan Medek v roce 1993 pověřil k  posouzení situace vedoucího příslušného oddělení kanceláře Pavla Nováka, s ním jsem několikrát konzultoval jednotlivé detaily a v roce 1994 se organizačně podílel na přípravě organizace a programu v souvislosti s přijetím delegace historických organizací, kterou  při setkání na Hradě  s presidentem Václavem Havlem a jeho manželkou Olgou vedl dne 25.5.1994 poslanec Jiří Karas. Rovněž se naskýtala  možnost zapojit do hry školské odbory, které v té době řídil Jaroslav Rössler. I s tímto předákem jsem se v devadesátých letech minulého století sešel a o věci jsme diskutovali. Tenkrát to chtělo  jenom větší spolupráci mezi jednotlivými organizacemi a politiky, kteří si v té době zachovali rovné hledí.  Do čela se podle mě mělo postavit v ten čas  morálně silné Seskupení (viz kap.IX. odd. 9.41), bohužel se tak nestalo. Čas ukázal, že “podvodníci světového kalibru“ byli nejen silnější, ale i chytřejší.

   Když jsem v lednu 1995 dostal „lukrativní nabídku na úplatek ve výši 8 mil.Kč“, byl jsem zprvu vyveden z míry a nebyl jsem schopen okamžité reakce. Jednání ve věcech Fondu a majetku jsem totiž zásadně se stranami vedl vždy za účasti dalšího pracovníka Fondu, většinou mé asistentky Heleny Dostálové. V tomto případě jsem však  v kanceláři seděl sám a proti mně byly osoby dvě. Když jsem opět nabyl rovnováhu, pravil jsem oněm pánům : „Pánové, já nejsem Lízner“ a oni odpověděli : „My taky nejsme tak blbí, abychom Vám to dávali v nějaký vodřený tašce v noci u nějaký benzinový pumpy“. Audience skončila tak, že jsem jim poradil, aby, až bude vyhlášeno výběrové řízení, se do tohoto řízení přihlásili a ujistil jsem je, že o výsledku bude rozhodovat výbor Fondu s konečným slovem jeho předsedy, a potom ještě vláda ČR,  a já osobně u toho vůbec nebudu. Pak jsme se s úsměvem ve tvářích a s podáním rukou rozloučili. Dnes, když to píši, přemýšlím o tom, kolik bych tehdy za to mohl dostat. Pokud by se měřilo stejným metrem, a navíc jakousi lineární metodou, tak podle kauzy „ŽÁK a spol.“ za 220 mil.Kč se dávají 3 roky, to značí, že  na 1 milion vychází 4,98 dne, takže 4,98 x 8 = 39,82 dní, tj. měsíc a něco. A já místo, abych to risknul, tak jsem ty pány vyhodil. Když už jsem u těch propočtů, tak např. řekněme jistý pan Thom Phiter dluží státu pár miliard, řekněme dvanáct. U něho by to vycházelo na 4,98 x 12.000 : 12 = 4980 let. V Americe by je určitě dostal, možná i jinde, ale u nás mu to vyneslo jenom nějakých pět let, přičemž byl s milostí Boží propuštěn na miliónovou kauci. A protože je zloděj a okrádač státu jisto jistě čestný, svatosvatě slíbil, že před spravedlností nikam nezdrhne, maximálně snad „na neutrální půdu“. U nás se ale tresty  lineárně nevyměřují, zločinnost se hodnotí podle jakési logaritmické křivky, u které každá další nula znamená vždy navýšení pouze o jednotku. Z toho pak plyne, že čím větší lump a darebák, tím je pozitivnější, neboť „takových potřebujeme více“ a tudíž proto dostane méně. Kdyby naši soudcové byli schopni racionálního myšlení, tak by řekli: „Podívej se Phiter, ty jste okrad stát o 12 miliard korun, tak Tě tedy na tu kauci pustíme. My jsme to nechali přepočítat a aby´s neřekl, že Tě chceme okrást, tak jsme tu kauci stanovili jenom na 11 miliard. A k tomu jsme Ti ještě zakoupili letenku do KLDR (Korejské lidově demokratické republiky), na letiště vás doprovodí eskorta, to, aby Ti nikdo cestou neublížil, a při startu letadla Ti osobně zamává president neviditelné ruky trhu, jakožto reprezentant spravedlnosti“.

   Aby čtenář lépe pochopil moje srovnání s jistým panem Víznerem, tak musím říct o koho jde.

Jaroslav Lízner byl v devadesátých letech šéfem Centra kuponové privatizace a ústřední postavou největší korupční aféry v těchto letech. V roce 1996 byl odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele a úplatkářství k šesti letům vězení.O dva roky dříve podle rozsudku převzal osmimiliónový úplatek nastrčený policií. V prosinci 1998 byl pak podmínečně propuštěn z vězení, kde včetně vazby strávil více než polovinu vyměřeného trestu. On ale tvrdí, že je nevinný a že se stal obětí policejní provokace. Neuspěl však ani s opakovanou žádostí o obnovu svého procesu. Jeho osoba se opět dostala do podvědomí národa v září roku 2007, když se měl s dalšími třemi osobami v dubnu 2005 podílet na machinacích se základním kapitálem jisté obchodní společnosti Amundsena. Tam šlo však pouze o pakatel, pouhých 499 tis.Kč. Sám Lízner v této věci tvrdí, že k tomu přišel jako slepý k houslím.

   K tomu, že tisícileté palety nejsou nějakým slabomyslným blábolem, uvedu příklad z JAR. V Pretorii dostal jeden zločinec v prosinci roku 1995 celkem 2410 let žaláře. Spočítali mu to docela kupeckými počty. Za každou vraždu 50 let, těch bylo celkem 38. Za každé znásilnění 12 let, těch bylo 40. Za každou loupež 5 let, těch bylo 6. Soudce David Curlewise odsoudil zločince do nejtěžšího vězení C – MAX. Soud byl dokonce i lidumilný, protože odsouzenému bylo povoleno nezávazně požádat o podmíněné propuštění kolem roku 2927. A pak, že to nejde.

   Když vezmeme v úvahu taková jména, jako např. Kožený (sám Václav Klaus ovšem v 1. polovině devadesátých let říkal: „Více takových Kožených“), Mrázek, Krejčíř, Pitr i ti ostatní nejmenovaní, tak jsou proti nim takoví Žákové, Líznerové, Doležalové (pět na stůl českých) úplní břídilové, ale pozor, když všichni tito ničemové všechno vezmou, ukradnou nebo vytunelují, tak to by v tom byl čert, aby tu republiku nevyžrali a to včetně majetku bývalého SSM. Tož ať „žijou podvodníci světového kalibru“, neboť jak končí známý western Limonádový Joe, padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.

10.2  Slovo „veškerý“

   V červenci 1989 napsal Václav Havel u příležitosti udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu esej nazvanou „Slovo o slově“. Co se v této eseji dozvídáme? Na příklad to, že moc lidského slova je dvojznačná a že tu moc lze užít tvořivě k dobru člověka, ale také k jeho manipulaci a zkáze. Nebo také, že si můžeme položit otázku jak dochází vlastně k tomu, že slovo ztratí svůj vztah ke skutečnosti a tím se zkazí, nebo i konstatování, že každé slovo v sobě obsahuje i osobu, která ho vyslovuje, a důvod, proč ho vyslovuje a nakonec i varování, že se vždycky vyplatí být ke slovům podezíravý a dávat si na ně pozor a že žádná opatrnost tu nemůže být zbytečně velká.

   V jiné poloze můžeme na slovo pohlédnout i v Hodině Surrael, v jakémsi nadpřirozenu nebo v tak zvané páté světové straně. Sám surrealismus, což mimo uměleckého směru z 20.tých let minulého století, znamená také  přehlížení běžné logiky a naopak hledání zdroje v niterných duševních pochodech a fantazii, má ke slovu svůj vztah, když Jan Werich říká, že nejdříve bylo slovo a slovo dělá muže. Slovo se skládá ze slabik a ty zase z hlásek a samohlásek a učí zhmotnělé fluidum zvané Surrael prvním samohláskám.

   Možná, že si leckdo řekne, proč filozofovat o jednom slově, zvláště tak jednoduchém a jednoznačném, kterým jsem nadepsal tento oddíl. Bohužel to slovo v druhé polovině roku 1992 a i v létech následujících sehrálo právě tu manipulační úlohu, kdy se tímto slovem zaštítili autoři obchodních společností, jinak též zvaní jako zachránci veškeré mládeže. Je to tedy ono slovo veškerý, veškerá, veškeré. O autorech a zachráncích veškeré mládeže jsem se již v předchozích kapitolách několikrát zmínil a je zcela možné, že čtenář nemusel při jejich vysloveních, takto definovaných, vždy pochopit přímé souvislosti. Proto se budu v této kapitole těmito souvislostmi blíže zabývat. Filozofie obchodních společností pohřbila, obrazně řečeno ze dne na den, transformační návrhy, na kterých se pracovalo více jak dva roky a jejichž některé detaily jsem popsal v předchozích kapitolách.

   Kdo jsou to autoři obchodních společností a proč jsem je označil také jako zachránce veškeré mládeže. V roce 1992 to byli lidé kolem ministra Igora Němce, většina z nich pocházela z bývalého komunistického Výboru lidové kontroly (tzv.VLK-u) a tito lidé se, sice v rámci svých pracovních povinností, zmocnili rozhodování o osudu majetku bývalé KSČ a bývalého SSM, avšak přisvojili si podstatně vyšší důležitosti a pravomoce, než jim morálně příslušely. Jejich moc se upevnila po červnových volbách, které v té době vyhrála ODS v čele s Václavem Klausem. Sám Igor Němec v roce 1991 a v 1.polovině roku 1992 byl neohroženým bojovníkem proti bolševikovi a jeho oblíbeným bonmotem se v té době stala nezapomenutelná věta „Svazáci a Pionýři nedostanou ze svazáckého majetku ani tužku, jedině přes mou mrtvolu“ Bohužel po červnových volbách pan ministr toto nadšení nějakým záhadným způsobem ztratil. Možná, že si sám sobě, nebo mu někdo z jeho našeptavačů, namluvil, že chytil druhý dech a najednou jaksi „zmoudřel“, kdo ví?

   V čem je ve slově veškerý zamotaný háček neboli zakopaný pes? V § 4 ústavního zákona je zakotveno, že všechny tři vlády „stanoví rozdělení tohoto majetku (tj. majetku bývalého SSM) tak, aby byl použit VÝHRADNĚ pro potřeby dětí a mládeže“. Tím, že autoři obchodních společností nahradili slovo výhradně slovem veškerý, změnili nejen myšlenku, ale především smysl ústavního zákona. Řekli si totiž, že využití majetku pro veškerou mládež nemůže zajistit nikdo jiný, než obchodní společnosti, které oni povedou a budou ovládat. To bije jasně do očí z personálního složení představenstev a dozorčích rad těchto společností, které jsem uvedl v odd.17 kap.VII. Toto zmanipulování nebylo jen nějakým nedopatřením či nesprávným nebo nepřesným použitím jednoho slova , ale cíleně převrácenou definicí, jejímž smyslem byla jiná interpretace zákona, než zákon původně předkládal. A navíc interpretací, která postrádala jakoukoli soudnost. To, že šlo o úmysl a nikoli o nesprávně použité slovo, vyplývá z celé řady skutečností z let 1992-95. Tak za prvé v polovině roku 1992 byla tímto slovem nainfikována Komise vlády a protože to bylo jen jakési seskupení „různých strejců z různých institucí“, kteří neměli stanovené žádné povinnosti, se kterými by se museli zpovídat veřejnosti, především pak dětským a mládežnickým organizacím, tj. občanským sdružením v nově se vytvářející občanské společnosti, byla tato úmyslně chybná interpretace vítanou záminkou pro ukončení diskuzí o tužkách a židlích (viz ukázka v odd.10 kap.VI). Ministr Karel Dyba to v únoru 1995, v odstupu několika let, hodil právě na tuto Komisi kdy v článku „Majetek SSM jsem nezpronevěřil ani neukradl“, uveřejněný dne 11.2.1995 v Telegrafu, říká ke vzniku obchodních společností: „Nejde o výmysl můj, ani mých úředníků, nýbrž o úkol zadaný usnesením vlády z října roku 1992 poté, co se tehdejší Komise vlády, v níž nikdo z mého ministerstva nebyl, nikdy nedohodla na tom, jak by se měl majetek „rozdat“ existujícím mládežnickým organizacím, či jak by měl jinak sloužit dětem a mládeži. Společnosti byly založeny proto, aby do nich vložený majetek byl co nejpřesněji zaevidován. Cílem bylo také, aby postupně nastal obrat i v jejich hospodaření,  odstraněna jejich ztrátovost a eventuální zisk byl pak využíván ve prospěch všech dětí a mládeže.“

   Pan ministr si tak říkajíc myje ruce, neboť odpovědnost za založení obchodních společností nehází jenom na Komisi vlády, ale přímo na samotnou vládu. Bohužel neříká, kdo návrh na usnesení do vlády předložil. Určitě tam ten návrh nespadl s nebe a Karel Dyba to dobře ví.

   Rozhovor v Telegrafu byl vyprovokován vydáním brožury Legendy a pravda o majetku SSM, které Dybovo ministerstvo vydalo koncem roku 1994, a v níž některé pasáže byly pro celou řadu vůdčích osobností v mládežnickém hnutí naprosto dehonestující. Zejména značné pohoršení vyvolala pasáž, ve které se říká: „Některým tzv. historickým dětským organizacím (Junák, YMCA, YWCA, Česká tábornická unie a Liga lesní moudrosti) byl majetek za posledních padesát let ukraden už třikrát. Proto převedení majetku na tyto organizace lze chápat i jako určitou formu restituce. Proti této koncepci se postavil tehdejší ministr kontroly Igor Němec. Ne snad proto, že by skautům nepřál letní tábor, ale proto, že Komise vlády pro dohled nad převzetím a pro rozdělení majetku zjistila, že ani u ctných historických organizací není zcela zaručeno, že majetek nebude zašmelen. A že je prý zásadní rozdíl mezi základními organizacemi, které pracují s dětmi a mezi vedením, které má často své zájmy. Tak např. skauti nárokují tříhvězdičkový hotel, u něhož se dá využití dětmi předpokládat jen stěží. Přes nejrůznější plamenné výzvy typu „děti doposud nedostaly z majetku bývalého SSM ani korunu“ a podobně, je v těchto souvislostech zřejmé, že peníze nejsou tím hlavním, co děti a mládež potřebují. Ty motivují k aktivitě spíše funkcionáře některých organizací dětí a mládeže. Pro samotnou činnost dětí a mládeže jsou daleko důležitější přístupné nemovitosti a příroda, tj. fungující kluby, síť mezinárodních mládežnických ubytoven, škol v přírodě, dětských ozdravoven adt.“

   Pokud si čtenář přečte tuto pasáž několikrát za sebou, pak nutně musí dojít k závěru, že její autoři vyplodili ve svých hlavách takový blábol, který jim oprávněně zaručuje bezplatné léčení v Bohnicích. Pokusme se tento blábol přeložit do normálního jazyka a stručně definovat jeho smysl. Co anonymní autoři vlastně říkají?: „ Některým organizacím byl majetek několikrát ukraden a tak to budeme kompenzovat v rámci ústavního zákona, ale žádný majetek jim nedáme, protože jsou to lumpové a majetek by zašmelily. Děti žádné peníze nepotřebují, potřebují však nemovitosti, ale ty jim rovněž nedáme, protože je dáme úplně někomu jinému“. A co je na tom nejhorší je to, že za touto filozofií stály tehdejší politické autority Václav Klaus, Igor Němec a Karel Dyba

   V rozhovoru v Telegrafu pokračoval redaktor otázkou na pana ministra: „Nezdá se Vám, že již počáteční myšlenka, aby majetek SSM svou většinou sloužil organizované části mládeže, je chybná?“ A pan ministr odpovídá: „Ústavní zákon říká, že majetek má sloužit veškeré mládeži, která ve své velké většině není nikde organizována. Přesto první snahy některých lidí, zejména mimo ministerstvo, se soustřeďovaly právě na předání majetku několika mládežnickým organizacím. My jsme sledovali cíl, aby jednotlivá zařízení v rámci ustavených obchodních společností, z nichž značná část nebyla vhodná pro využívání dětmi a mládeží produkovala v budoucnu prostředky pro financování aktivit všech dětí a mládeže.“

   Pan ministr ve svém stanovisku kalkuluje s eventuálním ziskem, tj. možná nějaký bude, možná, že také žádný nebude. A kdyby náhodou nějaký byl, tak se o něj určitě managamenty postarají ve svůj prospěch. Skutečnost v prvních třech letech trvání společností však jednoznačně ukázala, že součtově byly tyto společnosti ztrátové a do rozpočtu tehdy již existujícího FDM nepřevedly ani korunu. Naopak, aby ufinancovaly svůj provoz, musely rozprodávat nemovitý majetek a to dokonce v rozporu se zákonem bez souhlasu vlády.

   Urážky a invektivy, které byly obsaženy v Dybově brožuře, vyvolaly oprávněné odezvy a reakce. Ostře zareagoval tehdejší starosta Junáka – svazu skautů a skautek JUDr. Jiří Navrátil, který se obrátil dne 15.11.1994 osobním dopisem přímo na Karla Dybu a kopii zaslal poslancům a poslankyním Parlamentu ČR. Říká v něm: „Ministerstvo hospodářství jistě má se šmelením všeho druhu velké zkušenosti a tak, jestliže uvedená Komise cokoli zjistila a má k dispozici fakta, která podobný závěr zdůvodňují, bylo by vhodné, kdyby s nimi seznámila veřejnost, tj. kdo, kde a co už někdy zašmelil. Jinak by totiž nešlo o žádné zjištění, ale o tlach a pomluvu. Obojí nepochybně není v náplni ústředního úřadu demokratického státu.“ A k tomu, že peníze motivují k aktivitě spíše funkcionáře některých organizací, pokračuje: „I zde by mělo být ministerstvo konkrétnější a veřejnosti sdělit své poznatky, kteří funkcionáři a kterých organizací.“ A k vlastnímu hotelu vysvětluje: „K tvrzení, že skauti nárokují jakýsi hotel, je třeba zdůraznit, že pokud jde o občanské sdružení Junák, žádný hotel nenárokuje a nikdy takovou žádost nepodalo. Nicméně v červnu 1992 Pithartův kabinet skutečně navrhl, aby mládežnický hotel Globus v Praze převzalo Seskupení dětských a mládežnických organizací, ale jako zařízení, které by poskytlo určitou výdělečnou základnu těm hnutím, která o veškerý svůj majetek několikrát přišla. V zahraničí je zcela běžné, že sdružení jako je YMCA, Boy Scouts of America a další, provozují podobné hotely, aniž by v tom kdokoli spatřoval jakékoli šmelení. Ostatně i pražský hotel Junior byl majetkem hnutí YWCA.“  Dopis je napsán jako žádost poslancům, aby formou interpelace pomohli zjistit fakta, o něž se ministerské obavy v brožuře Legendy a pravda opírají. Dále dopis informuje, jak to za existence Junáka s jeho majetkem bylo: „Poprvé přišel Junák o majetek v hodnotě 25,0 mil.Kč (vyjádřeno v hodnotě předmnichovské koruny) v roce 1940, kdy jmění převzala nacistická Hitlerjugend. Po osvobození v roce 1945 přešel majetek Hitlerovy mládeže na Revoluční odborové hnutí a Junáku nebylo vráceno nic. Jako náhradu mu ale tehdejší Fond národního majetku předal dům čp.869 v Praze 1, Senovážné nám.28, jehož vlastníkem byla německá nacistická strana NSDAP.  Dále Junák zakoupil od Ministerstva zemědělství dům čp.10 včetně pozemků o výměře 11,61 ha ve Štiříně. Spolu s dalšími 197 menšími objekty – sruby, klubovnami a loukami byl po únoru 1948 majetek Junáka předán tehdejšímu Svazu české mládeže. Do třetice přišel Junák o majetek, který se mu prací dětí a dobrovolných pracovníků podařilo shromáždit v krátkém období Pražského jara.“  Pochopitelně i tento majetek přešel nezákonným způsobem na SSM.

   V předchozím odstavci jsme prošli krátkým historickým exkursem v majetku jedné významné mládežnické organizace. Jako příklad to stačí, aby čtenář pochopil, jak se v druhé polovině roku 1992 naložilo se spravedlností a co to muselo být za „elitu lidí“, kteří se vůbec neohlíželi na křivdy spáchané předchozími totalitními režimy a suverénně překroutili jeden odstavec zákona a určitým samozvaným způsobem zmařili naděje na odstranění těchto křivd a chyb minulosti. Člověk by nevěřil, že zmanipulováním jednoho slova může dojít až k takovým nehorázným rozhodnutím.

   Poslanci Parlamentu k dopisu nezaujali žádná mimořádná stanoviska, ani opatření. Pro ně byla kauza určitým způsobem již odehraná. Karel Dyba však pociťoval určitou nutnost sebeosprvedlnění  a dne 20.12.1994 zaslal starostovi Junáka svoji omluvu, ve které říká:        „V inkriminované části této publikace je uveden názor někdejší Komise (Pikhartovy) vlády pro dohled nad převzetím a rozdělením majetku bývalého SSM citovaný podle časopisu Reflex č.16 z roku 1994, který říká, „že ani u ctných historických organizací (míněn zřejmě Junák, YMCA, YWCA, Česká tábornická unie a Liga lesní moudrosti) není zcela zaručeno, že majetek nebude zašmelen“. I když z kontextu je snad zřejmé, že nejde o můj názor, ani názor mnou řízeného ministerstva,  připouštím, že tento citát Komise, jejímž členem jsem nebyl já, ani nikdo z mého ministerstva, může působit urážlivě. Proto mne mrzí, že výše uvedený údajný názor Komise je v publikaci vydané Ministerstvem hospodářství zveřejněn. Považuji za svou chybu, že k tomu došlo.“

   Tak snad těch šaškáren už bylo dost. Rozumný člověk si o tom udělá svou představu sám. Nelze se však nepozastavit nad přitroublým vyjádřením Karla Dyby, že o tvrzení Komise z roku 1992 o tom, že není zaručeno, že majetek nebude historickými organizacemi zašmelen, se dozvěděl až z tisku v roce 1994, a to z Reflexu č.16. Ježišmarjá, to byl pan ministr pěkně informován, přesto svým návrhem nechal majetek zašmelit obchodními společnostmi daleko před tím na konci roku 1992.  

10.3  Slovo „veškerý“ je úmyslný blud

   Slovo „výhradně“ nelze zaměnit slovem „veškerý“. Nebudu zde dělat ani filozofické ani právnické úvahy, půjdu na to pouze selskou filozofií. Slovo výhradně znamená, že majetek, a to majetek v celém rozsahu, nemůže být použit k žádným jiným účelům, než pouze pro potřeby dětí a mládeže, přičemž nestanoví, jaké skupiny se na této transformaci budou podílet. Vezměme bonmot Igora Němce, že Svazáci a Pionýři nedostanou z majetku ani tužku. Sám již v samém začátku ví, že z toho budou určité skupiny vyloučené. A je to zcela logické. Např. by se mohlo stát, že jistí anonymní dealeři si založí mládežnickou organizaci a budou oprávněně zařazeni  do veškeré mládeže. Na to stačí jenom chytré Stanovy takové organizace a Ministerstvo vnitra je klidně zaregistruje a s pomocí svazáckého majetku se bude kšeftovat s drogami. Podobně se může vytvořit organizace mládeže, v jejíž náplni bude učení bojových umění s cílem přepadat pokojné občany a  za denního světla je sportovně okrádat nebo páchat z čisté mladistvé nerozvážnosti a potěchy noční loupeže a krást ve velkém. A co takoví Kožení, ti by si zase mohli připravovat mladou generaci na svoje další tunely. Jsou tady ale také i jiné skupiny, které do té kategorie svazáckého majetku přímo nespadají. To jsou např. sportovní organizace, podobně i různé orgány jako školství, zdravotnictví,  ale i obce a města, které mají na svoji činnost svoje finance z příslušných zdrojů. V kriteriích na koncepci transformace jsme je zcela nevyloučili (viz bod 8, odd.92 kap.IX), ale měl pro ně být k dispozici pouze majetek cíleně určený.

   Někdo může namítnou, že slovo veškerý se zase nemůže takto vykládat, že je na to třeba vzít volnější pohled s určitou logikou věci. Zůstaňme ale u striktního výkladu. Toto slovo znamená všechno, celý, nelze tudíž z něho cokoli ukrajovat, čeština má nepřeberné množství výrazů, jak věci správně a precizně definovat a spasitelé veškeré mládeže to dobře věděli. Na rozdíl od slova výhradně se však nemusí vazba veškeré mládeže vztahovat na celý majetek, může jít třeba o jeho určitou část, takže tam ti hoši opomenuli vložit ustanovení, že jde o veškerý majetek pro veškerou mládež. To už je ale na hraně sci-fi. Na takovou formu nemohl zákonodárce při tvorbě zákona  vůbec pomyslet. I když Ústav státu a práva Akademie věd ČR konstatoval, že ústavní zákon je mimořádně nízké legislativní úrovně, tak zase taková zvrhlost se tam nedostala. Je třeba ale vzít v úvahu, že reformátoři nebyli nijací dementi, ale rafinovaní kejklíři, proto slovo veškerá mládež používali převážně verbálně a v písemných materiálech se mu snažili vyhýbat. Ale i chybičky se vloudí. Tak ho nacházíme především v publikaci „Legendy a pravda“, ale i v tiskových materiálech. V usnes.vlády ČR č.598/1992 ho nepoužili, byli si totiž  dobře vědomi, že to slovo nemá opodstatnění a že by se tím dostali na příliš tenký led.   

   V brožuře Karla Dyby jsme se dočetli, že pro samotnou činnost dětí a mládeže jsou daleko důležitější přístupné nemovitosti a příroda, tj. fungující kluby, síť mezinárodních mládežnických ubytoven, škol v přírodě, dětských ozdravoven atd. Pomiňme, že v majetku školy v přírodě, ani ozdravovny nebyly, ale v každém případě tam byly kluby a turistické základny a jiné nemovitosti. A aby sloužila tato zařízení svým účelům, proto je bylo nutno zašantročit do pofiderních obchodních společností, než aby byly bezplatně převedeny těm, kterým nejen morálně, ale i právem patřily. A navíc jim patřily podle smyslu zákona.

      Zachránci veškeré mládeže zjistili, že mládež je ve své většině neorganizovaná. To byla pro ně rána, za vlády „rudých bratří“ jsme zorganizovali sto procent mládeže a teď najednou takový chaos. A proto ta lidumilná starost o veškerou mládež. Potřebuje kluby, ty ovšem nemůžeme dát žádné klubové organizaci. Svaz klubů mládeže, který obnovil činnost ještě v prosinci 1989 byl pro tyto zachránce velice nebezpečným konkurentem. Přitom o této organizaci věděli velice málo. Byli jenom přesvědčeni, že je to spolek grázlů a šmelinářů, kteří by ten majetek zašmelili. Důkazy jim ale chyběli Že však kluby měly desítky organizovaných klubových činností a že vytvářely právě prostor pro neorganizovanou mládež, o tom toho moc nevěděli, a ani o tom vědět nechtěli  A tak se rozhodli, že majetek raději zašmelí sami.  Inu každý cikán hádá podle barvy vlastní kůže.

   Ponechávám na čtenáři, aby si o tom udělal vlastní úsudek a po připomenutí si  předchozích kapitol se sám v transformačním guláši zorientoval.