KAPITOLA 13 Poločas

13.1 Změny v politickém klima v roce 1992

   Na úvod této kapitoly si vypůjčím epizodu z jedné knihy, která vypráví o jednom lidském osudu a kterou v roce 1977 vydalo v Torontu nakladatelství Sixty-Eight Publishers Corp. U nás kniha vyšla po listopadu 1989:

   „Můj partner se nejvíce přátelil s těmi politickými předáky, kteří byli zrovna u žlabu, a často jsem ho doprovázela po různých banketech, správně řečeno vlastně žranicích, jež se tehdy pořádaly obvykle na státní útraty. Většinou tam zasedali lidé, kteří si mezi sebou a svými přáteli rozdělovali pozemky a statky ze státní reformy a politika jim byla dobrá jen k tomu, aby rychle zbohatli a vytěžili z ní všecko, co se vytěžit dalo. Protože jsem často jezdila za hranice, mohla jsem srovnávat poměry doma s poměry v cizině a často jsem se přesvědčila, že lidé, kteří byli u nás právě u koryta, žili téměř tak přepychově jako nejbohatší angličtí lordi a světoví velkoprůmyslníci, aniž by trpěli výčitkami, že ochuzují svůj vlastní stát, svoji domovinu, o které prohlašovali, že ji nadevše milují a jí slouží. Myslím, že největší služby prokazovali své vlastní hrabivosti a tučným bankovním kontům v cizině, kam si ulejvali peníze, aby v případě emigrace mohli dál žít, jak si doma zvykli.“

   Kdyby toto pojednání o lidech “z lepší společnosti, čili z horních deseti tisíc“, zneužívajících své neoprávněné postavení, nebylo napsáno v roce 1977, a to ještě o době mnohem dřívější, mohl by si nezasvěcený čtenář myslet, že jsem opsal nějaký kritický komentář ze současnosti, přesněji řečeno z doby posledních dvaceti let. Zcela výstižně se totiž hodí na dnešní “nenasytnou šlechtu“, pro kterou je okrádání prostých daňových poplatníků profesní a profesionální záležitostí.

Ještě před volbami v červnu 1992, aniž by to volič okamžitě zaregistroval a vnímal, dochází na politicko společenské scéně k určitým změnám. Dosud jakási politická jednota národního porozumění je nahrazena politickým bojem o moc mezi nově se utvářejícími politickými subjekty, vznikajícími nezávisle na Občanském hnutí (OH), které do té doby bylo hlavním representantem politického života a které vyšlo z Občanského fóra a v roce 1990 obsadilo první místo na politickém žebříčku. Obnova staronových a vznik nových stran byl zákonným vývojem ve společnosti, neboť do jisté míry proklamovaná nepolitičnost politiky, byla nereálnou naivní představou, jak vládnout v demokratické společnosti. A protože byl tento vývoj logickou transformací nové politiky a nadšení lidí pro opět získanou svobodu podporovalo vše nové, málokdo postřehl skryté nebezpečí, které se ukrývalo pod pláštěm politizace života. To nebezpečí je vždy tam, kde z toho koukají tučné zisky, vidina blahobytu, rozmařilých radovánek a odpoutání se od plebsu do výšin nadpozemských.

   A tak se postupně začala formovat nová skupina různých jedinců a chytráků, kteří začali využívat svoje nové politické postavení a pod hesly jak nadevše milují svoji domovinu a jí slouží si začali cpát svoje kapsy a ulejvat peníze na bankovní konta založená v cizině. Proto není žádný div, že tento způsob myšlení se přenesl na různé transformační projekty, nevyjímaje z toho i majetek bývalého SSM. A tak se našli ti, co si řekli, proč by měly z transformace majetku SSM profitovat nějaká občanská sdružení, (zákon to předpokládal, leč výslovně nestanovil), když si můžeme přihrát něco na svá konta právě “my“ prostřednictvím vhodného podnikání. Musíme pouze dobře zdůvodnit a oblbnout pár lidí v nějakých komisích a také někoho vlivného nad námi. Nejdříve však musíme odstranit z cesty ty, kteří nám překážejí. To ale nebude žádný problém. Je jen nutné počkat na vhodnou dobu. A tou byly volby v červnu 1992. V odd.10.1, kap.X jsem popsal i jinou motivaci a tak má čtenář o čem uvažovat.

   Ještě 4. června v roce 1992 prohlásil předseda vlády ČR Petr Pikhart před takovými svědky, jakými byla předsedkyně ČNR Dagmar Burešová, a další přítomné osoby (viz odst.10, odd. 6.1c, kap.VI), že organizace, které o majetek přišly před listopadem 1989, některé i několikrát, dostanou z majetku bývalého SSM nejméně 30 procent. Toto prohlášení předsedy vlády bylo, bohužel, jeho poslední. Ministři Igor Němec a Karel Dyba, možná i někteří další, ho nebrali vážně, v době jeho posledního extempore ho prohlásili ústy vlivných pracovníků ministerstva státní kontroly ČR za již politickou mrtvolu, která nemá co prohlašovat a slibovat. Komisi vlády ČR deklasovali na spolek neschopných a trapných diskutérů, kteří nejsou schopni se dohodnout na tom, co si kdo zaslouží, nebo-li kdo je “větší zloděj a šmelinář“, jak to prohlásil Karel Dyba ve své brožuře. Přestože měla komise respektovat program vlády ČR z let 1990– 92 a nikoli nějaké choutky expertních pracovníků Němcova ministerstva, nechala se těmito lidmi smést z povrchu zemského. Otočení transformace majetku o 180 stupňů se pak svedlo nejen na vládu ale především na neschopnost této komise.

Málokdo koncem roku 1992 postřehl, že vytvořením obchodních společností nejde ani tak o majetek bývalého SSM a s ním i o veškerou mládež, jak to vykřikovali autoři obchodních společností, ale spíše o “koryta“ pracovníků různých institucí, kteří v rámci jejich rušení tak přicházeli o své posty. Konkrétní příklad, který bije přímo do očí, byla společnost s ručením omezeným JUNIA. Tam bylo převedeno 28 pracovníků bývalého VLK-u, kteří vytvořili správní nadstavbu této organizace, jejíž základ měly tvořit samostatné odštěpné závody vzniklé z bývalých SÚZ-ů a ty měly tuto neproduktivní administrativu živit. Blíže o tom a o podobných rošádách v kapitole XIV.

   Je vidět, že prakticky nezáleží na době, kdy se intrikuje a kujou pikle a lidé, kteří by měli jít těm ostatním příkladem, naopak pod vznosnými hesly hrabou ve svůj prospěch. Každá doba si k tomu vytváří vědomě své podmínky. Autorka epizody uvedené na začátku této kapitoly nepopisuje choutky v nějaké anonymní době, ale v době druhé poloviny 30 let minulého století, kdy sama byla na vrcholu své popularity. Jistě většina čtenářů uhádne, o kterou superstar jde. Napovím. Kniha se jmenuje “Dneska už se tomu směju“. Je to výstižný název, protože stojí-li člověk bezmocně proti bezpráví a nespravedlnosti, nezbývá mu pomalu nic jiného, než se tomu pousmát. Bohužel, tak to je. Proto nad tím nemusíme příliš kroutit krkem. Jak z toho ale ven. To je jistě složité. Možná, že je dobré zamyslet se nad slovy našich dvou presidentů. Ten první říkal “nebát se a nekrást“ a ten druhý “láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Ano, je to věcí především výchovy a morálky. A té není nikdy dost, ať je společnost na jakékoli mravní úrovni. Výchova v rodinách, ve školách, ale i v různých společenských aktivitách, jako jsou občanská sdružení, je základním předpokladem. K tomu musí ale také přistoupit příklady těch, co jsou nahoře, neboť příklady ovlivňují charaktery lidí, zvláště nastupujících generací.

   Snad pro zamyšlení nad tím, co v druhé polovině roku 1992 učinili s majetkem bývalého SSM určití lidé, které jsem ohodnotil v předchozích kapitolách, ale vůbec jaké podvody byly spáchány v rámci transformace národního majetku podle filozofie jednoho profesora financí a jeho ochotných přisluhovačů, by to mohlo stačit. Tak se zamysleme a porovnávejme, čeho jsme byli za posledních dvacet let svědky. To pozitivní bereme jako normální vývoj, to negativní však kritizujeme, avšak každý ze svých hledisek. Byly ty chyby dílem dobré vůle, nedostatkem vědění nebo úmyslným jednáním nezodpovědných lidí uchopivších odpovědnost do svých rukou? Objektivní hodnocení jistě patří budoucnosti, teď o tom můžeme pouze diskutovat.

13.2 Mimo hru

   Nebezpečných lidí, kteří překáželi na cestě za lepšími zítřky spasitelům veškeré mládeže zase tolik nebylo. Především šlo o moji osobu ve funkci ředitele ministerského odboru a některé pracovníky odboru, kteří měli přímou vazbu na mládežnické organizace. Mezi ně patřili PhDr.Václav Vlček a JUDr.Ludmila Vaňková. A tak přišla nejprve na řadu má osoba. Od července 1992 jsem byl oficiálními místy z procesu transformace majetku bývalého SSM vyšachován. Se mnou rezignoval Václav Vlček, který byl v té době náčelníkem ČTU. Ludmila Vaňková, reprezentující JUNÁKA, rezignaci i “nabídnutou“ výpověď odmítla, zůstala na odboru dále, musela však svým způsobem kolaborovat s novým pojetím odboru a jeho šéfem Čihákem. Představitelé mládežnických hnutí, kteří byli oficiálně mimo dozor MSK ČR, nebyli pro Němcovo ministerstvo nebezpeční, neboť pracovníci bývalého VLK-u je nebrali vůbec v úvahu, což dali dostatečně najevo svým vztahem k poradnímu sboru na Komisi vlády. A tak tito představitelé mládeže, až na jednu výjimku, zahodili lidově řečeno flintu do žita a hráli jakousi kulantní, avšak nedůstojnou, hru. Petr Pithart a Dagmar Burešová se po červnových volbách stali skutečně politickými mrtvolami tak, jak to bezostyšně prohlašoval František Králík. Takže cesta byla volná.

   Již koncem 1. čtvrtl. 1992 jsem měl určité pocity, že někteří členové Komise vlády dávají svým chováním nepokrytě najevo, že názory na transformaci majetku SSM, které jsem v komisi presentoval jako názory ministerstva MHPR ČR, a které ministerstvo v té době bralo za své, jsou jim proti srsti. Prvním střetem byl materiál z února 1992, o němž jsem se již zmínil v předchozích kapitolách a jehož znění jsem uvedl v odd.9.2, kap.IX. Tím, že předseda komise Vladimír Dušek shodil tento materiál pod stůl a komisi jako jednoho muže zmanipuloval v tom smyslu, že není dosud čas se takovým materiálem zabývat, již jednoznačně naznačil, že transformace se bude ubírat jiným směrem, než se doposud předpokládalo. To se definitivně potvrdilo při předložení prvního balíku v dubnu a květnu (viz. odd.8.4, kap.VIII), který nebyla Komise vlády schopna projednat, neboť naprosto nevyhovoval záměrům vznikající mafie. Vezmu-li v úvahu postoj Igora Němce na potlachu v Pikovicích v druhé polovině května, nutně docházím k závěru, že v této době ho ještě ti hoši z jeho ministerstva neměli zcela pod kontrolou a na komisi, kam Němec chodil, před ním hráli dvojakou hru a do té rozhodující ho teprve pomalu dostávali.

   Na ministerstvu MHPR jsem měl od mého nástupu v listopadu 1991 velice dobrou pozici, ta se upevnila výsledky práce odboru v 1.čtvrtl.1992. Ještě koncem května 1992 se zdála moje pozice neotřesitelná. V souvislosti s rezignací Jana Koudelky na funkci ředitele komunistického odboru, nabídl náměstek Václav Kupka řešení, že zvláštní odbor I (pro majetek KSČ) spojí s odborem majetku SSM s tím, že takto sloučené odbory budu řídit. To však přestalo platit po červnových volbách, kdy mafie dostala již do své hry Igora Němce a ten zmanipuloval Karla Dybu, že je nutno odstranit hlavní překážku v plánech jeho ministerstva, které jsou jediným správným řešením realizace ústavního zákona. Tou překážkou byla pochopitelně moje osoba.

   Karel Dyba se jako ministr zachoval vyloženě zbaběle. Když bylo třeba dořešit něco, co sám někde přislíbil, neměl žádné problémy to se mnou projednat osobně. Jako příklad mohu uvést “Tvrz Čejkovice“, která se do majetku SSM dostala těsně před listopadem 1989, a kde ministr zastupitelstvu Čejkovic přislíbil na řešení věci osobní účast ministerstva a mě uložil, resp. požádal, abych řešení osobně garantoval. Bohužel svoji povinnost osobního jednání dne 1.7.1992 přehrál na svého náměstka, tady najednou ztratil glanc, možná, že z důvodu dobrého vztahu mezi námi dvěma, se mu osobní jednání se mnou mohlo zdát příliš žinantní.

   Jak to tehdy bylo. Byla středa 1. července 1992. Jako každý jiný den přijdu na ministerstvo do práce ráno v osm hodin a v 6-ém patře, kde jsme měli kanceláře spolu s I.náměstkem, mne potká Václav Kupka a požádá mě, abych k němu přišel v 10,00 hod. V uvedenou hodinu jsem se hlásil v kanceláři jeho sekretariátu. Sekretářka mi pokynula, abych šel dál, že jsem očekáván. Po přivítání Václav Kupka zavolal šéfa svého sekretariátu Václava Bártíka a pravil: „Václave vezmi z lednice láhev Stoličné a přines tři skleničky“. Na to jsem zareagoval, „pane náměstku, toto jednání se mi začíná líbit“. Odpověděl „až se dozvíte o co jde, tak se Vám to tak líbit nebude“. Tak jsme si přiťukli a mrskli do sebe vychlazeného panáka. Potom mi Václav Kupka předal rozhodnutí ministra, ve kterém mne ku 30.6.1992 odvolává z funkce ředitele zvláštního odboru pro majetek SSM. V rozhodnutí nebyl uveden ani jeden důvod, proč se takto ministr rozhodl. Odvolání jsem hrdinně přijal, dali jsme si ještě jednoho panáka a bylo po audienci. A tak jsem se dostal mimo hru.

   Ovšem nikoliv jako svobodný občan ve svobodném státě. Nezahodil jsem flintu do žita, jak to udělala většina představitelů mládežnických organizací. Do 31.12.1992 jsem byl nadále veden na zvláštním odboru II a seděl společně s Janem Koudelkou v kanceláři odložených ředitelů. Od 1.1.1993 jsem přešel na odbor stavebního řádu, kde jsem po právní stránce využíval svoji stavařskou profesi. Moje soukromé občanské aktivity pak navazovaly na práci v letech 1991–92, kdy jsem se seznámil detailně s problematikou a navázal známosti s celou řadou funkcionářů a dobrovolných pracovníků dětských a mládežnických organizací, některými poslanci Parlamentu ČR, navíc jsem měl i slušný kredit u některých pracovníků ministerstva, kteří kritizovali ministra Dybu a kteří mě zásobovali docela zajímavými informacemi. Zůstal jsem ve spojení s Johnem Bokem, dokonce i některými bývalými vysoce postavenými činiteli. Aktivní kontakty jsem udržoval s představiteli JUNÁKA, České tábornické unie, Svazu klubů mládeže a ostatními vedoucími funkcionáři Seskupení.

13.3. Aktivity svobodného občana

   V době, kdy jsem byl na ministerstvu mimo funkci k majetku bývalého SSM, jsem učinil několik pokusů, jak upozornit společnost na rozpory mezi ústavním zákonem a koncepcí, kterou připravovalo MSK ČR a kterou nakonec vláda ČR potvrdila svým usnesením č.598/1992.

   Prvním pokusem bylo v září 1992 moje osobní jednání s Janem Kalvodou, tehdejším místopředsedou Klausovy vlády a předsedou ODA. Toto jednání nepřineslo nic pozitivního, sám Jan Kalvoda projevil o problematiku minimální zájem a ve věci nic neudělal.

   Další pokus byl můj dopis Václavu Klausovi, jehož úplné znění je uvedeno na konci první kapitoly a na začátku druhé kapitoly je zhodnocena reakce Václava Klause. Dopis nepřinesl žádný pozitivní výsledek a věci pokračovali podle koncepce zachránců veškeré mládeže.

   Podobný dopis, jako Václavu Klausovi, jsem poslal začátkem prosince 1992 i Václavu Havlovi, tehdy již československému expresidentovi, který z  funkce sám v červenci 1992 odstoupil, ale byl pořád mužem číslo jedna. V té době bylo prakticky rozhodnuto o rozdělení republiky a Václav Havel byl neoficiálním kandidátem na prvního českého presidenta. Tento můj dopis nezapadnul a vrátili jsme se k němu ve 2. pol. 1993 při několika jednáních s Kanceláří presidenta. Za Hrad tato jednání vedl Ing. Pavel Novák. Jednání měla pozitivní výsledky a vyvrcholila přijetím delegace zástupců historických organizací (Seskupení) na Hradě v květnu 1994. Delegaci vedl poslanec Jiří Karas, čestným hostem byl spisovatel skautských románů Jaroslav Foglar a přítomna byla i první dáma paní Olga Havlová.

   V roce 1993 se uskutečnily dvě besedy v českém rozhlase na stanici Radiožurnál, které moderoval Antonín Zelenka. V obou případech se společně se mnou zúčastnil vysílání John Bok a někteří protagonisté svazáckého majetku z dob činnosti zmocněnců vlády, v druhém vysílání Antonín Zelenka zajistil ke kulatému stolu účast Igora Němce a Václava Kupky. V tomto pořadu se podařilo zatlačit oba ministerské funkcionáře do pro ně nepříznivé pozice, což mělo jistě kladný vliv na formování vědomí nejen představitelů mládežnických organizací, ale i lidí, kteří pořad poslouchali.

   V květnu 1993 se podařilo Heleně Dostálové dohodnout schůzku s Pavlem Tigridem. Ta se uskutečnila v druhé polovině května v budově České televize. Téměř hodinu jsme společně diskutovali o problematice majetku SSM, ale i o jiných vnitropolitických událostech. Závěr ze strany Pavla Tigrida vyzněl v tom smyslu, že když vláda schválila a vydala svoje usnesení, že podle něj se zdá být boj proti tomuto usnesení jakýmsi bojem proti větrným mlýnům. Popřál nám mnoho sil v našem úsilí, bez zapojení široké mládežnické veřejnosti do takového boje viděl však věc v zásadě skepticky. Ještě jednou jsem se s Pavlem Tigridem sešel v roce 1994 a to v prosinci na zasedání vlády, kdy zastával funkci ministra kultury. Společně v Břetislavem Vernerem jsme ve vládě obhajovali rozpočet Fondu na rok 1995.

   Od května 1993 jsem byl ve styku s předsedou nově vzniklého FDM Břetislavem Vernerem, kdy potřeboval o majetku SSM získat řadu informací a dospěl hned na začátku svého působení k závěrům, že ministerští pracovníci z Dybova ministerstva ho vědomě zavádějí do slepé uličky a jejich informace postrádají potřebnou serióznost. Dále jsem byl ve spojení s některými členy výboru Fondu, mezi něž patřili Pavel Dostál, Pavel Hlaváč a Ivo Palkostka. Vzájemná jednání a konzultace problematiky měla svoje pozitivní výsledky. Od ledna 1994 jsem se pak vrátil zpět do transformačního procesu a to do funkce ředitele exekutivy Fondu a jednatele společnosti JUNIA, s.r.o.

13.4 Článek v Českém deníku ze dne 17.11.1993

   Vyvrcholením mých aktivit byl článek, který jsme společně s Johnem Bokem a Pavlem Hlaváčem uveřejnili v Českém deníku k výročí 17. listopadu a současně ke třetímu výročí vydání ústavního zákona. O tomto článku jsem se zmínil v předmluvě této historie, označil jsem ho jako důležitý materiál a tak ho uvádím v plném znění :

Český deník U K R A D E N Ý M A J E T E K  S S M    Středa 17.11.1993

Letos 16. listopadu tomu byly tři roky, kdy byl přijat ústavní zákon č. 497/90 Sb., o navrácení majetku bývalého SSM lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Rozdělení tohoto majetku má být dle zákona provedeno tak “aby byl použit v ý h r a d n ě pro potřeby dětí a mládeže“.

Výročí je to smutné, neboť lze zcela odpovědně konstatovat, že až na zanedbatelné výjimky děti a mládež České republiky n e d o s t a l y n i c . Značná část majetku byla převedena do obchodních společností, které ve své náplni a hospodářských výsledcích nenaplňují citované ustanovení § 4 ústavního zákona. V rámci “sametu“ jsou tyto společnosti ovládány pseudomládežníky, pseudodemokraty a státními úředníky, z nichž většina ještě 17. listopadu vlastnila rudou knížku, nebo se aktivně podílela na činnosti SSM. Nemalá část majetku zůstává bezprizorní, dochází k devastaci a rozkrádání, přičemž okamžitá obnova tohoto majetku by si vyžádala finanční prostředky ve výši několika set miliónů korun.

Fond dětí a mládeže, zřízený zákonem č. 113 ze dne 23.3.1993, bude za stávajících podmínek jen těžko schopen tuto situaci řešit. Usnesení vlády ČR č. 598/1992 i vlastní zákon o Fondu odporují myšlence ústavního zákona a nevytvářejí dostatečný prostor pro jeho naplnění. Ústavní zákon ve svém názvu hovoří o navrácení majetku bývalého SSM lidu federace. Právem se tedy může občan státu ptát, co se s majetkem stalo, a dovolávat se ekonomické i politické o d po v ě d n o s t i těch státních orgánů i jednotlivců, kterým byla realizace zákona svěřena.

Vyřešení této alarmující situace bude možné pouze za předpokladu, že dojde k revokaci usnesení vlády ČR č. 598/1992 i zákona č. 113/1993 Sb., a k rehabilitaci řady původních myšlenek a návrhů. Čím dříve se přistoupí k radikálnímu řešení, tím reálnější je záchrana podstatné části majetku. Přesto je nutno se smířit s tím, že určitá část je již nenávratně ztracena. Federaci se během roku 1991 nepodařilo zajistit správu majetku, neboť zmocněnci vlády ČSFR nebyli vybaveni potřebnými kompetencemi a už vůbec se nepodařilo rozhodnout o využití majetku v souladu s § 4 ústavního zákona.

V prvním pololetí 1992 svitla naděje na řešení v rámci republiky. Tato naděje však brzy vyhasla. Ihned po volbách v červnu 1992 se antiiniciativy chopilo ministerstvo státní kontroly ČR a v rozporu s usnesením vlády ČR č. 423/1991 si přisvojilo nepřiměřené rozhodující právo. Nátlakem na tehdejší ministerstvo pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR docílilo absurdní změny dosud připravované koncepce. Obě tato ministerstva pak předložila nové řešení ke schválení vládě ČR, která vydala usnesení č. 598/1992. Podle něho bylo téměř 90 % majetku v hodnotě více než 2 mld.Kč převedeno do šesti obchodních společností, které by měly vytvářet zdroje finančních prostředků pro potřeby dětí a mládeže.

Jak tento model funguje, prokazuje již první rok trvání těchto společností, které podle odhadu zřizovatele, ministerstva hospodářství České republiky, skončí k 31.12.1993 schodkem cca 30 mil.Kč. Skutečnost však může být ještě horší. Proto také předseda rozpočtového výboru Sněmovny požádal NKÚ o prověrku hospodaření s majetkem bývalého SSM.

Činnost obchodních společností rovněž ukazuje na nedomyšlenost schváleného řešení a diletantské přístupy již zmíněných antiiniciátorů, kteří zřejmě vůbec nezpracovali ekonomické rozbory a prognózy pro možnost objektivního posouzení ve vládě. Navíc byl podstrčen falešný odkaz na § 766 odst.1 obch. zákoníku a zdůvodněna nutnost urychleného rozhodování. Lze mít vážné obavy, aby ještě i v této fázi nezasahovali do rozhodování titíž lidé, kteří se na nesmyslné koncepci podepsali.

ˇUstavní zákon je nejen zákonem ekonomickým, ale především zákonem politickým. Jeho záměr nebyl úmyslně naplněn. Lidem, kteří se zmocnili rozhodování o majetku, bylo politické naplňování zákona trnem v oku.

Intencí zákona přece bylo vytvořit materiální a finanční podmínky pro start těch obnovujících se organizací dětí a mládeže, jejichž činnost byla několikrát násilně přerušena totalitními režimy, a těch, které se zbavily bolševické indoktrinace.

Občané nebyli za poslední rok a půl seriózně informováni, a protože majetek byl vytvořen především z jejich daní, mají na pravdivost informací plné právo. Ti, pro které je práce s dětmi a mládeží v demokratickém duchu základním posláním, by měli znát jmenovitě ty, kdo za současný stav zodpovídají a vědět, zda nevyužití a znehodnocení majetku bývalého SSM a současně nenaplnění a zdiskreditování ústavního zákona č. 497/1990 Sb. bylo úmyslné nebo z nevědomosti.

Rozhodně se ze třetího výročí zrození ústavního zákona nebude těšit ta generace, která stála u zrodu sametové revoluce.

   Podepsat se pod takový článek v době, kdy servilnost vůči Klausově vládě byla na nejvyšším stupni patolízalství, a to ještě člověkem, který pracuje na Dybově ministerstvu, bylo označováno za předplatné na trvalý odpočinek nebo také za “jakési zakoupení jízdenky z onoho světa“ nebo-li sebevraždu. Také, že jo. Ten den, kdy článek vyšel, rozhodl Karel Dyba, abych byl z ministerstva okamžitě vyhozen.

   A tak se opakovalo téměř po roce a půl jednání u I.náměstka ministra Václava Kupky. Shodou okolností to byla opět středa, podobně jako tomu bylo 1.července v roce 1992. Bohužel u tohoto jednání tentokráte chyběla láhev Stoličné. Jednání se odebíralo poněkud jiným směrem, než si představoval ministr, a tak jsem zůstal nadále na ministerstvu. Moje účinkování skončilo pak na ministerstvu v lednu 1994, kdy jsem byl dne 17.1.1994 jmenován ředitelem exekutivy Fondu dětí a mládeže.